M: - Editorial
1. O vůni jehličí aneb vánoční štědré očekávání - sloupek
Při cestě do práce přestupuji na zastávce U podchodu. Také občas zabráni do svých myšlenek, přejedete ? Mně se to obvykle stává, když nejvíce spěchám. Takže na zastávce U podchodu. Přitahována schodištěm zahušťuji houf vystupujících lidí. Všimnu si, že z něho vyčnívá rezavá mužská hlava. Pohled na stoupající dav osvěží vánoční stromek, jež nese muž a který ho výrazně převyšuje. Ten nemůže bydlet v paneláku, uvědomuji si. Tak vysoký stromek by se tam nevešel.
Na pojízdných schodech ucítím vůni jehličí. Ale to je milé! Přidávám v rámci stísněných možností do kroku, abych neztratila stopu. Napadla mě výborná myšlenka. Kolik nových pasažérů by dopravní podnik získal a kolik stávajících by si příznivě naklonil, kdyby několik jeho zaměstnanců procházelo se stromky v podpaží v podchodech s pojízdnými schody např. v metru a všude by se nesla tato příjemná, ve městě scházející přírodní vůně.
Myšlenka se mi zalíbila a zkouším ji nechat volně běžet dál. Vždyť nejen ten muž se stromkem, každý z nás zanechává za sebou stopu, i když pro většinu lidí není tak patrná, tak hmatatelná jako vůně.Z fyziky je známo, že každý předmět vyzařuje. A člověk - muž či žena taky ! Charakter záření se projevuje i v jeho barvě. A protože barva a tón jsou jen dva různé projevy téhož - každý člověk nějak zní. Každému z nás přísluší určitá barva a tón, které si jednoznačně určujeme svým vnitřním směřováním, stupněm svého duchovního rozvoje. Společně tak vytváříme barevný kaleidoskop a také obrovský orchestr. Někdo je vybarven jako ranní červánky, jiný jako prudký potok po přívalu deště. Druhý zní jako zvonkohra, další jako kompresor...Na jaké odstíny barev bychom se asi my lidé chtěli dívat v kaleidoskopu nebo jaké tóny bychom chtěli slyšet od orchestru?
Začínají Vánoce. Kolik z nás, který podchod na pár chvil svedl nyní do jednoho proudu, dokázalo asi využít pro sebe čas adventní? Čas, který máme k dispozici k určitému rozvolnění kontaktů se shonem vnějšího světa, jež jako kdyby každým rokem stále více nabíral na obrátkách. Stoupající množství povinností zvyšuje potřebu ztišit se, naslouchat svému srdci. Co nepřeválcují povinnosti, sežehne předvánoční nákupní horečka...
Do Vánoc zbývá pár dní - přesněji třináct dní. Věřím, že není pozdě vymyslet dárek, který by přinesl radost jak dárci samotnému, tak svým nejbližším - či nám všem, cestujícím v podchodu na pojízdných schodech. Snad není ještě úplně pozdě zapracovat na tom, abychom zazněli líbeznými hudebními tóny a zářili hvězdnými barvami dnešních Vánoc...(GH)
2.Monolog či dialog? - esej
Monolog a dialog představují dvě základní formy komunikačního chování. Pro monolog je charakteristická souvislá, nepřetržitá řečová aktivita jednoho mluvčího, moderátora…Při dialogu se v řeči, při komunikaci střídají alespoň dva účastníci, z nichž jeden vystupuje v určitém okamžiku jako mluvčí a druhý jako posluchač.
Z toho vyplývá, že dialog je primární formou lidské komunikace. Slouží k výměně názorů, informací, osobním kontaktům i pracovním. Monolog je pravděpodobně útvarem sekundárním a o čistém monologu lze hovořit jen podmíněně. Každý monolog má svého adresáta, posluchače. Hovoří-li člověk sám k sobě, vede-li tzv. vnitřní monolog – je původcem a adresátem sdělení on sám. Nejčistší podobou monologu jsou monology divadelní, ale u těch se předpokládá, že jsou určeny publiku. Které útvary a otázky mají monologickou formu?
Rozdíl mezi monologem a dialogem vlastně spočívá v aktivitě příjemce. U dialogu je adresát aktivní, naproti tomu monolog má příjemce pasivního. Třebaže příjemce svými slovy do projevu mluvčího nezasahuje, jeho posluchačská či čtenářská aktivita je nepochybná. Příjemce musí monolog dešifrovat, porozumět mu a interpretovat jej. Příjemce také na projev reaguje – souhlasně nebo nesouhlasně, podle toho, jaké postoje v něm monolog vyvolává.
Proto se někdy rozdíl mezi monologem a dialogem převádí na rozdíl v existenci zpětné vazby. Monolog bez zpětné vazby představuje sdělení jednosměrné: od autora k příjemci. Naproti tomu při pravém dialogu proudí informace mezi účastníky komunikace obousměrně. Je třeba dodat, že za dialog se označují situace, kdy spolu hovoří dva lidé. I situace, při nichž je zapojeno do hovoru více osob. A pod názvem ,, konverzace “ si představujeme tzv. nezávazný společenský hovor, který má málo společného s řešením problémů, jejichž komunikační formou je právě dialog. Cožpak je dialogem rozhovor dvou lidí vedený jen za účelem, aby se lidé bavili a aby řeč nestála? Není snad nezbytným znakem rozhovoru, představující dialog řešení sporné a nesporné otázky?
Dnešní době dialogičnost dominuje: veškeré lidské počínání je chápáno jako dialog.Stále častěji se uvažuje i o lidském dialogu s přírodou… (GH)
